Tedy tématu dnes velmi ožehavého. Což samozřejmě nezůstalo bez odezvy. Protože...
Protože v ČR (a nejspíš i v okolních státech, obecně ve všech zemích tzv. "západního" světa) stále mohutní a sílí idea, která praví, že škola musí být pro děti rajskou zahradou, Edenem na Zemi, oázou klidu, potěchy a ničím neomezovaného (pardon, nelimitovaného) prostoru pro nekonečnou tvořivost dětí, jež samy nejlépe vědí, co a kdy se chtějí naučit a k čemu jim to bude dobré. Tvořivosti, které se dopouštějí se zápalem sobě vlastním a ve kterém by je mohl jakýkoliv necitlivý zásah pedagoga nejen omezit, ale dokonce fatálně zasáhnout jejich křehkou duši a rodící se nekonečný smysl pro odpovědnost, celoživotní sebevzdělávání a schopnost uplatnění se v takto vzniklé rajské společnosti.
Bohužel, obecný život pozemský zásadně nerespektuje nadýchaná pravidla alternativní výchovy a vzdělávání. Je tvrdý, nesmlouvavý, plný křivd a nefér zákroků. Je nesmírně rychlý a potřebuje, ba přímo vyžaduje jednoduché vypovídající signály - ano x ne, dobře x špatně, víš x nevíš, umíš x neumíš.
Jistě, slovní hodnocení může být motivující, každý žák je v něčem lepší a v něčem horší, jedna známka nemůže dokonale vystihnout celou šíři a hloubku jeho duše, talentu, citu, něhy... Zato vysílá jednoduchý signál jeho potenciálním partnerům v boji o přežití. Fajn, má kouli z češtiny a angličtiny, ale jedničku z odborného výcviku, tedy bude nejspíš manuálně šikovný. Signál, který zpracovává řádově sekundy. Nikdo, opakuji nikdo, žádný zaměstnavatel, byť by měl jánevím jaké kádrové oddělení, nebude pročítat sáhodlouhá slovní hodnocení o tom, že Mařenka sice nepozná rozdíl mezi tvrdým a měkkým y/i, ale vždy, když si hrála s Emičkou a Jiříčkem, rozzářily se jí oči a správně spočítala, že prstů na pravé i levé ruce má stejně, čímž prokázala elementární orientaci v bazální matematice, a pokud budou i v budoucnu Emička s Jiříčkem v blízkosti, učiní nepochybně v matematice další netušené pokroky. Nebo - dobrý, je to moula, co neumí vzít pero do ruky, ale je to chlap, co umí vzít za práci a postarat se o rodinu (což se ve škole nepozná ani ze známkování, ani ze slovního hodnocení, na to máte, dámy, svoje radary), takže společné učení bude nejspíš na mamince. Která tak bude muset zvážit, zda jí to za to stojí, že.
Známkování je strohé, krutě přísné, zjednodušující (se všemi riziky) a zobecňující. Staví na jednoduchých základech - přehlednosti, srovnatelnosti. Brnká na soutěživost - děti i jejich rodiče mají tendence se srovnávat s ostatními, a čísla se porovnávají nejlépe.
A že špatné známky mohou děti stresovat, hlavně pokud je dostávají často? Ano, mohou. A taky je stresují. A od toho je tu rodina, aby dítěti pomohla se s tím vyrovnat. Vyrovnat se s faktem, že svět je barevný, ne černobílý, že k někomu je štědrý, k jinému skoupý, že někdo je na tom někde líp, a někdo hůř.
Takový je svět. A nezměníme ho tím, že zrušíme známkování, protože je stresující. Jediné, co můžeme změnit, jsou ty děti. Naučit je tomu světu čelit, bránit se stresu, protože stres je to, co nás provází od kolébky do hrobu.
Nechme školu děti stresovat a udělejme jim ráj doma. Věnujme jim každou minutu, kterou můžeme, pofoukejme jim bolístky fyzické i na duši, naučme je i sebe držet spolu, vytvořme jim oázu, kam se mohou s důvěrou vracet, až bude nejhůř. Až nám bude všechno tohle fungovat, pak se obracejme na školu, že je něco špatně. Třeba to známkování.