Může Bůh stvořit tak těžký kámen, který sám neunese?

Končí Velikonoce. Svátky vzkříšení, začátku nového života. Končí doba kladení si otázek, přichází čas odpovědí. Ale - máme je všechny?

Přišel za mnou Benjamin a zeptal se: "Může Bůh stvořit tak těžký kámen, který sám neunese?"

"Proč by to dělal?", chtělo se mi mu odvětit, ale nechtěl jsem odpovídat na otázku otázkou, a tak jsem sám začal hledat odpověď.

A musím přiznat, že jsem ji nenašel. Ano, Všemohoucí Bůh může opravdu všechno, tedy i uzdvihnout i ten nejtěžší, nekonečně těžký kámen. A současně takový kámen může stvořit. Kámen tak těžký, jako odpověď, která sama sebe vyvrací.

Mohli bychom se vymluvit na to, že výjimka potvrzuje pravidlo. Potřebuje ale Bůh výjimky?

Jak tak mudruju, vzpomněl jsem si na jiný příklad. Ne teoreticky teologický, ale brutálně praktický. Fyzikální.

Představte si, že v čase T1 vyletí současně ze Slunce foton rychlostí světla směrem k Zemi a jiný foton rychlostí světla směrem ke Slunci. Takový foton vzdálenost mezi Sluncem a Zemí uletí za asi 8 minut. Nebudeme tedy daleko od pravdy, když budeme předpokládat, že rychlost světla je přesně 300 000 km za sekundu a foton zmíněnou trasu uletí přesně za 8 minut. V jakém čase se oba fotony potkají, jestliže rychlost světla je konečná rychlost a nemůže být za žádných okolností překročena? Nabízí se rychlá odpověď: Setkají se v půli cesty, tedy v čase T1+4. Jenomže to by vůči sobě museli letět rychlostí 600 000 km za sekundu, tedy dvakrát rychleji, než je "povoleno", neboť rychlost světla 300 000 km je maximální možná. A pokud by se potkali v jiném čase, neletěli by sami rychlostí světla...

A přesto tento problém má řešení. Kdysi bych ho i uměl alespoň popsat, když ne vysvětlit, dnes jen vím, že to nějak souvisí s Einsteinem, kontrakcí délek a dilatací času, ale... Ale hlavně vím, že to funguje!!! Funguje to všude kolem nás, funguje to v mobilech, které nám kreslí mapy a počítají statistiky našich běžeckých extempore, v navigacích, které umějí nasměrovat na cíl raketu s bombou, ale i traktor se secím strojem do příštího řádku nebo zoufalého pejskaře k jeho zatoulanému miláčkovi.

A ti, co nevědí ani to s tím Einsteinem a dilatací času, ti alespoň věří. Co jim zbývá, když to prokazatelně funguje.

Bůh si zcela jistě se svými kameny poradí. Možná tak, že nám je naklade do cesty jako síto. Jako memento, jako připomínku toho, že nás stvořil k obrazu svému. Jako připomínku toho, že nás obdařil vůlí a rozumem. Tedy vlastnostmi, které nám pomáhají odvalit z cesty každý kámen. A bohužel i do cesty přivalit...

Bůh nás obdařil schopnostmi nacházet a využívat i taková řešení, která zdánlivě sama sebe popírají. Zároveň nás obdařil schopností víry. Víry v něj, víry v sebe, víry v to, že... Že co vlastně?

Že Bůh existuje? Copak ho někdy někdo viděl? Ale copak někdy někdo viděl dva fotony, jak se někde kousek od Slunce směrem na Zemi zdeformováni kontrakcí délek potkávají řítíce se každý ve svém vlastním čase časem naším?

Velikonoce jsou svátky vzkříšení, svátky uctění otců skrze jejich syny. Jsou to svátky naděje, že skrze živého Ježíše dojdeme k živému Bohu. K Bohu, který nám ukáže, jak je to s těmi fotony i s těmi kameny. Který nás ale také obdařil vůlí a rozumem ty nekonečně těžké kameny odvalovat z cesty jednoho k druhému. Tak se dejme do toho. Máme před sebou ještě hodně práce.  Je jich mezi námi totiž požehnaně...